Ahoj, tak jsem zase tady.
Možná jste si stejně jako já všimli, že v dnešní době všichni pořád někam spěchají a často si nenajdou čas na ty ostatní, třeba aby si jen tak popovídali.
Jednou večer jsem šla do Alberta, protože jsem potřebovala koupit mléko. U pokladny seděl jakýsi muž a znuděně markoval zboží. Stále dokola bylo slyšet jenom: píp píp... ,,To bude tolik a tolik... Další!" píp píp píp... Bylo úplně vidět, jak ho to tam nebaví a že ho ostatní vůbec nezajímají. Pak jsem přišla na řadu já. Víte, když jsem byla malá, přesně v tomhle Albertu mě jednou seřvala nějaká prodavačka, že neumím mluvit, nebo proč jako slušně nepozdravím, a tak od té doby vždycky zdravím. No jo, chybami se člověk učí... Ale teď zpátky k tématu. Řekla jsem tomu prodavači: ,,Dobrý den." a on na mě nejdřív trochu překvapeně zamrkal, protože to nikoho přede mnou ani nenapadlo, ale pak se na mě široce usmál a taky pozdravil. Úplně jako kdyby přepl z unaveného režimu do veselého. Nejspíš ho ta dvě slova potěšila, jelikož se mě hned ptal, jestli ještě něco nepotřebuju a taky mi poděkoval, když jsem mu dala peníze a... byl prostě jako vyměněný. Tohle žádným zákazníkům přede mnou neřekl, protože se mu s nimi asi nechtělo bavit. Pak jsme se rozloučili, ale celou cestu domů jsem myslela na něj a na to, jak krásný pocit to je, když někoho potěšíte takovouhle maličkostí.
A proto bych vás chtěla poprosit, abyste někdy zvedli oči od svých mobilů a udělali taky něco hezkého, třeba se jen usmějte na cizího člověka. Sice je to drobnost, ale umí potěšit. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
Vaše
Jenny-Louise